Barová děfka

A můj sen se rozplynul jako pára nad hrncem a až ted jsem se odhodlala napsat pár řádků, protože si myslím, že ted je ten správný čas.
Rozchody jsou na nic. Byl můj krab (z Phoebiny teorie že Ross a Rachel jsou kraby). A navždy jím bude. Nedokážu svou palici přesvědčit, že jednou za několik měsíců, roků to skončí happy endem.
Dovolila jsem, aby vztah byl dokonalejší než my dva a já jsem tím důvodem, proč to tak dopadlo. Chtěla jsem víc, než jsem mohli dát. A tak to zkončilo.
A ted, když jsem se po 14ti dnech rozkoukala, začala jsem si sebevědomí zvyšovat po barech, kde rozdávám vyrovnané úsměvy na všechny strany a potěší mě kdejaká žádost o telefonní číslo. Žila jsem svůj sen. Už ne, ale život tím nekončí.
Chtěla jsem zapomenout. Naštvaně jsem vše sbalila do krabice, zálohovala a smazala fotky a tak. Na otázku, proč jsem se těch věcí nezbavila, jsem vždy odpovídala, že zapomínat se nemá protože je to slabost a lež. Vzpomínky časem nebolí ...