Článek na přání drahé a nejdražší P.

Tak tímto zdravím Péťu a doufám, že mi tu nechá komentář, protože píšu, že jsem si vzpomněla na blog a ona řikala, že tu nic moc neni. Péta je všímavá a geniální.

Že bych chtěla psát veřejný deník, ani moc ne. Nicméně mám-li psát, nebudu se rozepisovat o věcech známých ani to tu nebudu přehlcovat moudry a tak.

V neděli jsme byla ve zkušebně s J. a bylo to moc fajn. Škoda, že nejsou fotky, zapomněla jsem vzít foták, protože jsem ho prostě zapomněla vzít. Ale byl to skvělej den a moc jsme se nasmáli. A v pátek jsme na foták zapomněli taky, ale takhle oslava byla celkem ... dost drahá. Útrata na lístku skoro k dvou a půl tisícům se někomu může zdát dost mastná (což se zdá i mě) , nutno však podotknout, že nás tam bylo víc jak 25. Chápu, že narozeniny jsou jen jednou za život, ale udivuje mne a děsí, jak dnešní mládež zachází s penězi.

A poslední věc, kterou mohu veřejně vepsat, protože šance na přečtení dotyčnou osobou je skoro nulová:
Nechápu to chování. Poprvé v životě jsem šťastná, tak štastná, že bych se o to ráda podělila, ale pořád ..... Lidi, které mám ráda neodsuzuju za jejich chování a chybičky. Protože je mám ráda a nikdo neni dokonalej. Nezávidim, že mají to co já nemám, protože oni jsou Ti, kteří mi dávají všechno co potřebuju.
Uvědomuju si, že mám víc štěstí než rozumu. Všechno má svoje špatný stránky. Nemusím chodit pro příklad daleko (Péťo), uvědomuju si, ani nevim proč jsem si to zasloužila, že jsem dostala víc, než jsem si mohla přát. A pokaždý když odchází nebo se loučíme, je mi smutno a vzpomenu si (na tebe Péťo) a nedokážu si představit, co se ti honí hlavou a co cejtíš v tý chvíli ty. A je mi to líto.
Upřímný díky, za to, co mám, protože nic jinýho nechci. A i když to neřeknu nahlas, neni den abych si nepřipomněla, že mám toho "Mám tě rád". Právě proto se bojim, že jednoho krásnýho dne odejde a já tu zůstanu zase sama jako tomu bylo do nedávna, tak proč mi vyčítá, že každej den beru jako ten poslední. Pro Péťu