od Lásky k Nenávisti

Nejvíc smutno je mi vždycky z těch všech mladejch holek, který v jedný chvíli tvrdí "Miluju Tě" a za pár týdnu "Jsem šťasná, že s tebou nejsem a jsem hrdá, že se mám fajn i bez tebe". Ale asi jsem vždy měla štěstí na tyhlety věci.

Proč raději nevážíme svá slova, předtím, než ty slova vyslovíme. Proč raději nevážíme svá rozhodnutí, než je uděláme. Lidé, kteří se rozcházejí po delší době, po vztahu plným krásnejch chvil se přeci potom nemohou nenávidět. A je to jen o pohledu na věc. Nikdy bych nedokázala nenávidět takovýho člověka i kdybych sebevíc chtěla. Byla jsem zklamaná, bylo mi ublíženo, jenže stalo se. Realitu nezměnim. Upadla jsem, vstala jsem, byl to jen můj boj a z toho nebudu vinit druhý. A ted, ted jsou mi ti, kteří mi kdysi - a já věřím, že ne se zlým úmyslem, protože někdy si člověk prostě nemůže pomoct s tim co cítí - ublížili, dobrými přáteli. A leč možná trochu naivně, mám se skvěle. Nemůžu si stěžovat, nedokázala bych se chválit za to, že někomu vyčítám, že se nezměnil a být hrdá za to, že nahlas říkám, co zlýho si o něm myslim.Vždyť nás nikdo nenutí s takovými lidmi být, tak proč s nimi doprovolně jsme a potom je pomlouváme? Nedokázala bych. Ale vím jedno, nechtěla bych přijít o lidi, kteří pro mne tolik tak dlouho znamenali jen kvůli povrchní nenávisti. Své kroky volím pečlivě, nechci trávit budoucnost s lidmi, kteří mi za nic nestojí. Proto je nedokážu nenávidět.